Zdanění příjmů ze zahraničí

V dnešní době dochází velice často k situaci, že obyvatelé ČR zejména z hraničních oblastí dojíždějí denně za prací do některého z okolních států. Jak v tomto případě postupovat z hlediska daně z příjmů?

V těchto situacích je třeba určit, ve kterém státě je poplatník daňovým rezidentem, případně kde má tzv. daňový domicil. Obecně platí, že pokud má poplatník trvalé bydliště v ČR nebo zde tráví více než 183 dní v roce, je považován za daňového rezidenta České republiky. Může ovšem dojít k situaci, kdy podle daňové legislativy státu, ve kterém poplatník pracuje, bude za daňového rezidenta považován i v tomto státě. V takovém případě se daňový domicil určuje podle následujících kritérií:

• místo, kde má poplatník stálý byt (nemusí to být místo, kde máte hlášeno trvalé bydliště)
• místo, kde má poplatník užší osobní a hospodářské vztahy
• místo, kde se poplatník zdržuje více než 183 dní v roce
• stát, ve kterém má poplatník státní občanství

Daňový domicil se určí vždy jen podle jednoho kritéria a to toho, které je vyšší. Může dojít k situaci, kdy není poplatník schopen určit, kde je jeho stálý byt ani kde má užší vazby a nelze ani přesně říci, kde se zdržuje 183 dní v roce. V takovém případě rozhodne o jeho daňovém domicilu až jeho státní občanství.

Určení daňového rezidentství je podstatné pro odvod daní. Ve státě, kde je poplatník daňovým rezidentem, musí zdanit veškeré své příjmy ze všech států. V zemi, kde poplatník není daňovým rezidentem, má povinnost zdanit jen příjmy, které mu plynou z dané země. Tzn., že je-li poplatník daňovým rezidentem ČR, ale má příjmy i např. z Rakouska, bude u nás danit nejen příjmy z ČR, ale také ty rakouské.

Aby nedošlo k situaci, že poplatník odvede daň z příjmů dvakrát, existují mezi Českou republikou a zhruba 80 zeměmi Smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Každá smlouva je trochu jiná, tudíž nelze paušálně určit způsob výpočtu daně, vždy je třeba řídit se tou kterou konkrétní smlouvou s danou zemí. Nejčastěji se však používají dvě metody zamezení dvojího zdanění:

• metoda vynětí příjmů s výhradou progrese
• metoda prostého zápočtu daně

Ve většině případů se používá metoda prostého zápočtu daně. Znamená to, že se jednoduše porovná daň, která byla zaplacena v zahraničí a daň, která by ze stejného příjmu byla odvedena v ČR. Pokud byla daň zaplacena v zahraničí nižší, rozdíl poplatník doplácí v ČR. Pokud je naopak vyšší, nic už se nedoplácí.

Metoda vynětí příjmů s výhradou progrese je složitější. Příjmy ze zahraničí se do základu daně nezahrnují a pro výpočet daně je použita sazba daně z daňového pásma, která odpovídá souhrnu všech příjmů z celého světa. Tato metoda se ovšem v praxi používá pouze v situaci, kdy daný stát uplatňuje progresivní způsob zdanění, tedy kdy jsou jednotlivé daňové sazby odstupňovány na základě daňových pásem. V České republice je od roku 2008 zaveden lineární způsob zdanění, takže se postupuje stejně, jako u předchozí metody. Ovšem příjmy, které se daní v zahraničí, jsou ze základu daně vyjmuty a daní se pouze ty příjmy, které si poplatník vydělal v České republice.

Přestože má Česká republika uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění s více než 80 zeměmi, může se stát, že poplatník pojede pracovat do země, se kterou ČR tuto smlouvu uzavřenou nemá. V takovém případě se postupuje dle příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů. Příjmy ze zahraničí se zdaní nejdříve v zemi „původu“ a následně ještě v České republice. Jedinou útěchou tohoto nevýhodného způsobu je to, že se poplatníkovi sníží základ daně o výši daně, kterou zaplatil v zahraničí.